19.05.2010 | 13:31 - Michal Horáček
Roudnice nad Labem

Podobná slova čteme nebo sami užíváme běžně. A přitom město není osoba, ale jen soubor budov, pozemků, dlažebních kostek, kanalizace, bytů, hřišť, parků, škol, muzeí, obchodů a dalších nemovitostí. Uvažovat neumí. To umějí jen lidé.

Pod pojmem „město“ si proto představujme především lidi. Nikoli všechny, ale jen jeho občany.  Ty, kteří s ním z jakéhokoli důvodu, trvale nebo dočasně, sdílejí svůj osud.

Takové „město“ ovšem uvažovat, připravovat a hodlat může. A jsou chvíle, kdy musí. Chvíle, kdy se rozhoduje o sdíleném životním prostoru na léta i desetiletí. Tehdy je město zadavatelem směru a smyslu,  a čím víc jeho lidí to zadání spolu-určí, tím lépe. 

Nebývalo tomu tak vždycky. Místo občanů se „městem“ stávala jediná politická strana. Ta vydávala rozhodnutí a občanů se na nic neptala, natož aby jejich názor vyslechla a zohlednila. Máme veliké štěstí, že dnes je to jinak, že „městem“ jsme znovu my, kteří v něm bydlíme.

K tomu být „městem“ v uvedeném smyslu je kompetentní každý, kdo je plnoletý a nebyl zbavený svéprávnosti.  Lhostejné, je-li kdo universitním profesorem nebo pracuje za pokladnou supermarketu: každý má o podobě města nějaké představy a jde-li po chodníku, zabere vícmeméně zrovna tolik místa, jako jiní.

Takové „město“ tedy vytyčí směr.

Poté se situace zajímavým způsobem změní. Zadaný úkol už nemůžeme plnit všichni. Jednak proto, že tolik lidí by si navzájem spíš překáželo, než pomáhalo. A pak i kvůli tomu, že k plnění úkolů, které vyžadují určité schopnosti a vzdělání – třeba právní nebo ekonomické - všichni kompetentní nejsme. Proto naplnění svého přání svěřujeme odborníkům – podobně, jako s opravou auta jdeme za automechanikem a s položením střešní krytiny za pokrývačem. „Městem“ se pak stávají lidé, které si k uskutečnění svého přání vybereme, a to na tak dlouho, dokud jsme s jejich prací spokojeni.

Takové „město“ vytyčeným směrem pracuje.

Zakrátko nás čeká společné rozhodnutí o tom, zda a za jakých podmínek bychom si přáli učinit součástí našeho města i překrásný, nesmírně cenný zámek stojící v jeho středu. Staňme se tedy „městem“ a nějak se rozhodněme. Jakkoli. I odmítnutí takové vize, je-li dobře promyšleno, má svou cenu. V případě rozhodnutí,  že se o zámek chceme ucházet, ovšem buďme městem i dále, prostřednictvím zájmu o práci své politické reprezentace a vybraných odborníků. Ti budou muset pro smysluplnou existenci zámku pracovat s lidskými i finančními zdroji a zejména stále zkvalitňovat  jeho programy tak, aby našemu městu prospívaly.

Takže „město“ pověří „město“, aby se o město staralo.

Nenechávejme to osudu. Ani jiným lidem.

Jen my – v každém smyslu toho slova - jsme to město.